Po roční pauze se do A týmu vrátila Lenka Galbavá

Své první minuty po zranění jsi odehrála v srpnovém mistrovském utkání proti FC Zlín, co se ti honilo hlavou?
První mistrák, kterým měl být původně zápas s pražskou Spartou, pro mě byl několik měsíců cílem a zároveň motivací při každodenní práci, kterou jsem sama sobě věnovala. Rozhodně nedokážu říct, na co všechno jsem ten den myslela, protože toho bylo hrozně moc. Před zápasem to byla nervozita, se kterou problémy nemívám a taky strach, jelikož to byla úplně první ostrá zkouška jak pro mě, tak pro koleno, které do té doby fungovalo jen v tréninkovém režimu, který se od zápasového dost liší. Při a po zápase jsem cítila hlavně vděk, že můžu být zpátky a že je to všechno už za mnou.

V utkání s Prague Raptors FC jsi následně vstřelila první soutěžní gól po dlouhé pauze, jaké jsi v sobě měla pocity?
Byl to osmý soutěžní zápas, takže bych normálně byla nesvá z toho, že jsem na něj čekala takhle dlouho, ale vzhledem k tomu, že mi i na podzim křížily cestu starosti právě s operovanou nohou, tak jsem do zápasu vstupovala s minutáží necelých dvou zápasů z předešlých sedmi odehraných utkání. Nebudu lhát, spadl mi kámen ze srdce. Jsem zvyklá střílet góly, a jelikož rozptyl mezi tím posledním před zraněním a prvním po zranění je více než 16 měsíců, tak už asi bylo načase. Chtěla bych při téhle příležitosti poděkovat za možnost si penaltu vzít i přes fakt, že jsem nebyla určená. Hodně se mi ulevilo.

Když si projdeme tvou cestu od zranění až po návrat zpět, co všechno jsi za ten více než rok musela absolvovat?
Ráda bych pro začátek zmínila, že jsem se zranila v červenci 2023, ale na plastiku vazu jsem čekala až do prosince. Tohle je jeden z faktorů, který mi dobu bez fotbalu značně prodloužil. Měsíce mezi zraněním a operací jsem zvládala relativně slušně, protože jsem mohla fungovat normálně a jediné, co jsem nemohla dělat, byl sport. První půlrok po operaci byl ale kritický. Pravidelně jsem chodila na rehabilitace, kde jsem se první setkání s trochou nadsázky učila znovu chodit. Byly dny, kdy jsem si byla téměř jistá, že se k fotbalu ani nevrátím, protože jsem byla oproti průměru pozadu. Tohle se po nějaké době ale překlopilo a já začala cvičit, běhat a někdy na jaře pomalinku kopat do míče. Obrovský dík patří fyzioterapeutce, která se o mě starala někdy od února po září. Bez té by všechno bylo mnohem složitější. Bylo to jedno z nejobtížnějších období, co za sebou vůbec mám a nevzpomínám na něj moc ráda. Kdybych ale měla najít něco, co mi to dalo, tak jistotu, že kolem sebe mám hromadu lidí, kteří při mně stojí. Potřebovala jsem oporu, kterou mi byli ti nejbližší – rodina, spoluhráčky, trenéři.

Letní přípravu jsi již prošla s týmem v omezeném režimu, ale měla jsi stále individuální tréninky. Přiblížíš nám, jak to vypadalo a kdy ses plně zapojila do tréninků s týmem?
Předem jsem počítala s tím, že první trénink s týmem nebude prvním tréninkem, kdy se budu moct zapojit na 100 %. První týden jsem chodila bez míče, druhý týden jsem se přidala do přihrávkových cvičení a další týden už vlastně do všeho, kde nebylo riziko zranění při nějakém nešťastném kontaktu. Tréninky mi hodně přizpůsoboval trenér a v letní přípravě jsem téměř ve všem byla žolíkem, takže jsem se mohla zapojit a zároveň byla krytá tím, že bych se s nikým neměla srazit. Každým tréninkem jsem získávala potřebnou jistotu, že koleno drží a že se nemusím bát. Určitě nejsem zpátky tam, kde jsem byla před zraněním, protože jsou situace, kterým se obloukem vyhýbám, ale je snad otázkou času, než se toho zbavím úplně a nebude mě limitovat nic. Moc děkuji holkám, že se přizpůsobily omezením, která jsem měla a trenérovi za možnost zapojení se natolik, abych neměla pocit, že nejsem součástí.

Tvoje fotbalová pauza byla opravdu dlouhá, s čím jsi do nové sezony šla a jak tu podzimní část nyní hodnotíš?
Opravdu dlouhá je výstižné. Nikdy jsem nebyla mimo hru víc než 2-3 měsíce, takže jsem na sebe vlastně pyšná, že jsem to zvládla a zároveň šťastná, že už je u konce. Já neměla vyloženě nějaké představy, protože jsem už v prvních týdnech na hřišti zjistila, že je přede mnou hromada práce a že si nemůžu udělat náčrt toho, kolik gólů chci dát, co od sebe čekám a kým chci pro tým být, což jsem si v minulosti vizualizovala před každou sezónou. Hlavní pro mě bylo to, abych zvládla návrat na hřiště ve zdraví, což se mi v rámci možností povedlo. Těším se na zimní přípravu, protože to bude další možnost k posunutí sebe samotné zpátky na vyšší úroveň. Z týmového hlediska hodnotím podzimní část pozitivně. V první polovině ročníku jsme nasbírali více bodů než za celý loňský ročník, což je pro nás rozhodně příjemné. Zároveň si ale všichni uvědomujeme, že máme rezervy, které přes zimu snad zvládneme vymazat. Osobní hodnocení je trochu složitější, protože jsem počítala s vyšší minutáží, kterou mi ale neumožnila již zmíněná zranění. Řeknu jen to, že mám stejně jako tým rezervy, na kterých mám v plánu dál pracovat a doufám, že to přinese ovoce v podobě pomoci týmu.