Nikola Krebsová: Mám ráda fotbal

Máš za sebou něco přes půl roku v Teplicích. Přišla jsi tenkrát z béčka Sparty, jaké máš zatím dojmy z angažmá u nás?
Přijetí od holek bylo opravdu super, je tu skvělá parta. Trenéři jsou také skvělí, hlavní rozdíl mezi Spartou a Teplicemi je zázemí. Jinak je to vlastně podobné.

Ve Spartě jsi byla poměrně dlouho v mládeži, prošla jsi přes žákovské kategorie do B-týmu. Z Prahy ale nejsi, jak jsi se tam tenkrát dostala? Bylo to spojené i se školou?
Nejprve jsem hrála za kluky v Brozanech a účastnili jsme se halového turnaje, kde byly i holky z kombinovaného týmu Mělníka a Bohemky. Lidé od nich nás pozvali i s mou kamarádkou na trénink. Zkusily jsme si nějaké zápasy a časem si mě na jednom turnaji, kde byly i větší týmy, vyhlídla právě Sparta. Celé se to odehrálo snad ještě v přípravce. Měly jsme poté trenérku Haniakovou, která nám doporučila i střední školu. Je to obchodní akademie přizpůsobená fotbalu. Tam chodí většina Sparťanů.

Předpokládám, že jsi tedy měla nějaký individuální plán. Nebo jak přesně tam kombinace výuky a fotbalu funguje?
Dá se říct, že je to dost propojené. Když byly nějaké zápasy a turnaje, tak nebyl problém s uvolněním. To se týkalo samozřejmě i holek reprezentantek. Testy a zkoušení jsme si pak doplnily.

Napadá mě, zda jste do třídy chodily i s vrstevníky z chlapecké mládeže Sparty?
Ve škole jsou vždy tři třídy v ročníku. Třída S je sportovní a tam jsme byli dohromady kluci i holky. Nebyli tam jen Sparťani, ale i zástupci ostatních týmů.

Měly jste v tom žákovském věku se spoluhráčkami myšlenky na to, že se některé z vás povede živit fotbalem? V tu dobu ta cesta vedla asi jen přes zahraničí, dnes už to začíná být možné i doma…
Sparta je i v ženském fotbalu spolu se Slavií největší klub v česku. Každý, kdo tam je má proto sen posunout se co nejdál. Z těch dvou týmů je k tomu asi nejblíže.

Ve Spartě jsi tedy z mládeže přešla do ženského béčka, pak už přišel přestup do Teplic. Přesunula jsi se hlavně kvůli většímu hernímu vytížení?
Už jsem tou dobou pracovala a nestíhala jsem moc dojíždět na tréninky do Prahy. My jsme tenkrát trénovaly každý den, já to stihla třeba jednou týdně. Kvůli tomu jsem nehrála, byly tam holky, co nikdy nevynechaly. Mám ráda fotbal, a nepotřebovala jsem být za každou cenu ve Spartě. Tehdy mě už nějakou dobu přemlouval Lukáš Hrubý, že zde budu hrát. Přišla jsem a myslím si, že jsem neudělal chybu.

Zmínila jsi, že jsi přešla i kvůli práci. Je pro tebe kvůli ní někdy problém stíhat zápasy? Obecně to asi v ženském fotbale musí být komplikace…
Je to velký problém, který nás omezuje. Mám super šéfa, který se snaží mi umožnit chodit na zápasy. Nejde to ale vždy, spousta dalších holek si na to navíc musí brát dovolenou.

Zatím máte podzim o poznání povedenější, než měly holky loni. Necítíš třeba nějaké náznaky, že to zvyšuje v rámci klubu zájem o ženský úsek? Ať jde o fanoušky, či třeba vedení…
Nemyslím si, že by to hned přineslo nějaký větší rozdíl. Již dříve proběhly změny mezi trenéry a máme několik posil. Ta podpora ale zatím o tolik výraznější není.

Jak je to vlastně obecně v ženském fotbale se zázemím pro trénink?
Rozdíl je hlavně v tom, že kluci mají přednost při rezervování tréninkového hřiště a tak podobně. Ať to bylo ve Spartě nebo tady. Bohužel také nemáme vlastní stálou šatnu.

To je asi i omezení stadionu, při jehož stavbě na nic takového nebylo pomýšleno…
Ani na Spartě jsme ji vlastně dlouho neměly. Po dlouhém naléhání jsme si ji ale vyhádaly.

O moderním fotbale se někdy trochu ironicky říká, že je to spíše atletika. Přijde ti to tak i ve vašich zápasech a trénincích?
Nemyslím si, že bychom více běhaly, než trénovaly. Je to asi i naším trenérem, který se snaží mít vše velmi fotbalové. Běháme hodně v přípravě a pak občas za trest, jinak máme ale tréninky převážně s míčem.

Máš pohled na to, jak to funguje ve Spartě, poslední roky ale i teplická dívčí mládež směřuje vzhůru. Vnímáš to tak, že tu děvčata mají slušné podmínky?
Je to tak, hlavně se ale dopředu posouvá celý ženský fotbal. Už to není tak podceňované. Máme tu skvělé trenéry a trenérky, i zápasy těch nejmenších holčiček tu mají potenciál a je vidět, že trénují dobře.

Je práce s mládeží hlavní cesta k pozvednutí ženského fotbalu v Česku? Stále se opakuje, že za světem trochu zaostáváme, národní tým se nedostává na EURO…
Důležité je, že si více holčiček všímá fotbalu. Pořádají se různé nábory a podobně. Špatná je samozřejmě stále finanční stránka, v porovnání se zahraničím.

Je pravda, že ve světě už jsou některé soutěže plně profesionální. Tady se k takovému statusu blíží asi jen pražská S, že?
Posunuje se v tom i Liberec, v rámci ligy je ale pod profesionální smlouvou jen malá část hráček.

Máš něco zajímavého z tvé kariéry na závěr?
Nejspíš to, jak maminka nechtěla abych chodila na fotbal. Chtěla prostě doma mít holčičku, jak se říká. Myslím si však, že ze mě holka vyrostla i tak, takže to dobře dopadlo (smích).