Rozhovor s fanouškem - Josef Douša
Josef Douša z Jenčic u Lovosic je věrným fanouškem FK Teplice téměř 50 let. Na domácí zápasy pravidelně dojíždí i ze sousedního okresu, vlastní dokonce permanentní vstupenku. Doma má nad postelí plakáty a kartičky s teplickými hráči, na zahradě nechybí ani na nakreslené logo klubu. Pan BOHUMÍR Douša je zkrátka fanouškem „až za hrob“.
Pane Doušo, jak je to s vašim fandovstvím? Od malička jste držel palce Teplicím?
Jako kluk jsem fandil Slavii, protože ta měla tenkrát jméno. Teplice hrály v té době 2. ligu, moc se o nich nevědělo. Když jsem se ale vrátil z vojny, chtěl jsem jezdit na fotbaly. Koupil jsem si auto a s kamarádem jsme začali jezdit do Teplic na fotbal. To byl nějaký rok 1969.
Takže příští rok oslavíte 50 let od přebarvení vašeho srdce na žluto-modro. Prozraďte, který zážitek s teplickým fotbalem je pro vás nejsilnější?
Asi vás překvapím, ale je jím výhra v soutěži permanentkářů. Byl jsem vylosovaný a pozvaný na setkání na bowlingu. Setkal jsem se tam společně s dalšími výherci s hráči. Mým parťákem při hře byl Tomáš Vondrášek, skončili jsme společně druzí a já vyhrál 25litrový sud piva. To mě moc potěšilo, druhý den mi ho pán z pivovaru přivezl domů, společně jsme ochutnali a já ho pak vypil.
A ryze fotbalový zážitek?
Pro mě je vždy největším zážitkem zápas se Spartou. Moc jí v lásce nemám, proto jí chci porazit. Nemám ji rád, protože je tam vše o penězích. Je ale pravda, že bez peněz to nejde, jen když je jich moc, tak kazí charakter. Zápasy se Spartou jsou pro mě nejvíc, a pak také zápasy s Plzní, ta je teď jedním z nejsilnějších klubů u nás. Těší mě, že Teplice s ní dokáží ve vzájemných zápasech držet krok.
Vy máte v Jenčicích souseda, který fandí Spartě. Dokonce má v klubových barvách Sparty natřený komín, že?
To je pravda. Vždycky ho škádlím a říkám mu – ty máš komín, já ti ho… povím. O Spartě se ale raději poslední dobou moc nebavíme. Raději.
Kteří hráči byli vašimi nejoblíbenějšími?
Mixa, Vítů, Koubek, Bičovský, Melichar a další z památné party ze 70. let. Tenkrát byla jednou bronzová. Taková parta tu asi už nebude. Na tyto hráče moc rád vzpomínám. A zapomněl jsem na Jirku Sedláčka v brance.
Vzpomínáte, jaký jednou dostal gól z půlky hřiště?
Ano, to bylo ještě na drožďárně. Myslím, že to bylo s Trnavou. Ale je zajímavé, že mu lidi nenadávali. To není jako dnes… Sedy to pak vše vynahradil v jiných zápasech, byl to výborný brankář.
Vy máte brankáře v merku, měli bychom prozradit, že jste v minulosti sám chytal.
Brankáře rád sleduji. Teď mám oblíbeného Tomáše Grigara. Víte, brankář dělá mančaft. Když je brankáře dobrý ,tak mu mančaft věří, víc si dovolí. Ale myslím, že jsme nikdy neměli špatného brankáře.
Zmínil jste dožďárnu. Jak jste v roce 1973 vnímal přechod na Stínadla?
To byl velký rozdíl. Na drožďárně sice bylo vše malinké, ale hosté na ní měli strach. Neuměli tam hrát, my na něj byli naopak zvyklí.
Vzpomínali jsme na vaše oblíbené hráče. Máte i oblíbené trenéry?
Třeba Petra Radu. Občas jsme se potkali. Říkal jsem mu: „Tak co dneska?“ A on zvesela odpovídal: „Něco uvidíte!“
Na závěr bych rád věděl, co jako fanoušek u hráčů dokážete na hřišti nejvíc ocenit.
Spolupráci! Když si ti kluci vyhoví. Pro spolupráci je důležité, aby byli kamarádi, parta. Aby si navzájem poradili, naslouchali i mimo hřiště. Nesmí ale chybět ani bojovnost, to je základ.
